teď kotvím v zátoce, na pár dní, než opět napnu plachty a vydám se na bouřlivé moře.
protože rezervoár sil se zvětšuje jejich napínáním.

týden od týdne jsem jiná, jako by měsíc byl rokem. změna času přeřazuje na vyšší rychlostní stupeň. spoustě lidem se kolečka lámou. jiní drží krok. a málokteří jsou těmi, kdo jsou pevní a vidí.

práci už neřeším a zmrdy si dávám po svém tichém způsobu.

a v prostojích se snažím rozplést klubko konspiračních teorií, mimozemšťanů, nwo, mužů na měsíci, vakcinací a všech dalších šílených teorií. pravda rozhodně neleží v oficiálních zprávách a absurdita je manifestací boha.

alespoň mi nezakrní mozek.
a mezitím si dávám bacha, abych v léčebně neskončila.
stejně jako Ronja Rövardotter; nemá smysl učit se nespadnout do rokle jinde než na okraji rokle.

v kapsách se mi svírají dlaně do pěstí.
a tak:

samota.
kočky.
klid.

rámy a plátna.
knihy.
deník.

dr. sample, kabely a mikrofony.
cirkulárka.
sekačka na trávu.

ptáci ve větvích.
srny na zahradě.
muži v ženách.

nebo naopak stárnu, protože si odmítám připustit chyby?

dívám se na sebe, Lehkoženu a Renesanční krásku v baru. mateme tělem nebo mateme už jen sebe? rozdíl mezi náma a těma, kterým je o desítku až patnáctku míň začíná bejt vidět, a žádnou z nás to netrápí. většinou. většinou nás to baví.

tak, jak bysme si to před desítkou nebo patnáctkou let nedaly.

90 let starý.
karabach tehdy z Ázerbajdžánu, resp. Kavkazské Albánie.
hebký, hustý. ručně vázaný.

karabach/karabag znamená černá zahrada. typickým prvkem koberců z oblasti je podklad v černé nebo tmavohnědé barvě.

jen několik málo děr. a překvapivě čistý.

viditelně nejsem sama, kdo se zamiloval.

něco mi to připomíná…

“Stejně jako neomezený ekonomický liberalismus má z analogických důvodů i liberalismus sexuální za důsledek projevy absolutní pauperizace. Někteří mají sexuální styk každý den; jiní pětkrát nebo šestkrát za život nebo nikdy. Někteří poznají desítky žen; jiní žádnou. Závisí to na tom, co nazýváme “zákonem trhu”. V ekonomickém systému, kde je zakázáno propouštění, může víceméně každý najít své místo. V sexuálním systému, kde je zakázáno cizoložství, může víceméně každý najít partnera do postele. V naprosto liberálním ekonomickém systému někteří hromadí obrovské jmění a na jiné čeká nezaměstnanost a bída. V naprosto liberálním sexuálním systému vedou někteří pestrý a vzrušující sexuální život, kdežto jiným nezbývá nic než masturbace a samota. Ekonomický liberalismus znamená rozšíření bitevního pole na všechny věkové kategorie a společenské vrstvy. Stejně tak sexuální liberalismus znamená rozšíření bitevního pole na na všechny věkové kategorie a společenské vrstvy. (…) Někteří vítězí na obou polích; jiní na obou prohrávají. Podniky se perou o určité mladí absolventy; ženy se perou o určité mladé muže; muži se perou o určité mladé ženy; zmatek a shon jsou značné.”
/str. 94/

“Žil jsem tak málo, že mám tendenci si myslet, že nikdy nezemřu; zdá se být neuvěřitelné, že lidský život obsahuje tak málo; a přesto doufáme, že se dříve či později něco stane. Hluboký omyl. Život může být klidně zároveň krátký a prázdný.”
/str. 46/

“Osobně se odhodlávám k prvnímu kontaktu s novým klientem vždy s určitou nevolí; zapojit se do dané struktury různých lidských bytostí, na jejichž společnost si budete muset zvyknout, je neradostná perspektiva. Ze zkušenosti pochopitelně vím, že lidi, se kterými jsem nucen jednat, jsou ne-li naprosto stejní, pak zcela shodní ve svých zvycích, názorech, vkusu a obecně způsobu nahlížení na život. Teoreticky tedy není čeho se bát, profesionální charakter schůzky by navíc měl být zárukou její neškodnosti. Přesto jsem si však už několikrát ověřil, že lidem záleží na tom, aby se odlišovali pomocí jemných a nepříjemných změn, vad, charakterových vlastností, atd. - zřejmě za účelem přinutit druhého, aby je považoval za svébytné jedince.”
/str. 21/

“Pravidla jsou složitá a mají mnoho podob. Kromě pracovní doby je třeba nakoupit, u bankomatu vybrat peníze (často po dlouhém čekání). A především zaplatit různým organizacím, zabývajícími se jednotlivými stránkami vašeho života. (…)

I tak zbývá volný čas. Co s ním? Jak ho využít? (…)

Kutění, v nejširším slova smyslu, může být to pravé. Popravdě řečeno vás nic nemůže zachránit před stále častějšími chvílemi, kdy vás pocity naprosté samoty, univerzální prázdnoty a tušení bolestného a definitivního krachu vaší existence vrhají do stavu skutečného utrpení.
A přitom se vám stále nechce umřít.”
/str. 12-13/

in: Michel Houllebecq, Rozšíření bitevního pole.

v šedé mlze neexistuje směr, neexistuje teď, tady. lze se jen zvolna otáčet a v marné snaze natahovat údy a úponky mysli - ničeho se nezachytí. vše pozbylo smyslu, není záchytného bodu.
každá činnost působí jen další bolest, jenž nemá hranic, protože není středu.

“Vesmír se skládá ze soustředných kruhů reality a čím je kruh větší, tím víc absolutní reality obsahuje. Uprostřed těhle soustředných kruhů je Bůh, který je zdrojem všeho na světě. Čím blíž k němu se něco nachází, tím je to reálnější. Vychází to z principu emanace, jestli se nepletu. Zlo je jednoduše menší realitou, kruhem vzdálenějším od Boha. Zlo je v podstatě absence absolutní reality, a ne přítomnost nějaké zlé božské bytosti. Takže neexistuje žádný dualismus - žádné zlo, žádný satan. Zlo je iluzorní stejně jako hnilobný proces.”

Philip K. Dick, Když mrtví mládnou, str. 219

pár dní poté je všem představen nový šéf. nevěřím mu jediné slovo. je z rodu hladkých chlapců, lehce zbuclatělých dobrým bydlem, s krátkým zástřihem tmavých vlasů a jemnou vrstvou slizu, co z těla se rozlézá i do řeči.

a pak se mi ulomí kus řezáku.
patrně aby šla nasadit přiostřená špička.

opět z třešní prší krása. po dvou létech, které proběhly v rekonstrukci, si konečně užíváme krásného domu a uklizené zahrady.

a protože jsme se rozhodly pro dům, ve kterém vítáme návštěvy, přichází k nám z obou stran.

milá návštěva si po domluvě zve návštěvu a já si rázem připadám jako hotelový personál. mobil je důležitější než lidská komunikace a za poděkování nestojíme, natožpak za nabídku pomoci či za dárek ze slušnosti, když už se k cizím jede.

ale netrápím se tím, jelikož své standardy jiným vnucovat nemohu a hněvem ubližuju leda sama sobě a těm, které mám ráda. a tak se vracím ke své léty prověřené taktice, že s takovými nemá smysl se jakkoli stýkat. zůstává pouze těžký smutek, který ale časem přebolí a protože mám spoustu práce, jen podbarvuje dny.

i ta šedivá a deštěm těžká obloha se trhá, aby nad večerem ukázala modré nebe.

nad vlastním kalendářem, prací a …
srdcem.

tsunami vzduté splněním snů všech tří zainteresovaných se opět tváří stejně nevinně jako každá první, třetí, pátá vlna.

tělo pod vlivem viru mutuje do nové podoby a mysli dává klid prozkoumat fraktální strukturu času, který se v mém připadě vyznačuje značnou viskozitou a elastičností.

aby se mysl na toukách nevyčerpala, rozmazluju ji knihami
Praga mysteriosa
Ztracené dívky
a další lovím z anotací v labyrintu a a2.

v Levných knihách objevuji nové vydání Utajených dějin, jen pod jiným titulem a s doplněným třetím dílem:
Skrytá česká historie

neboť postel jest království nebeské a vejde se do ní vše, o čem lze snít.

zkoumám duši i tělo, zda se nejedná jen o další ovulační aférku. následky tomu nenasvědčují. a tak navzdory nádhernému počasí propadám melancholickým atakům a snažím si navrátit vnitřní klid, který jsem si sama rozvrátila. spoléhám na léty prověřenou sebeopravitelnost těla i duše a čas, který dává dar odstupu, když nadhled z vnitřku zmizel.

a abych v ničem nepřišla zkrátka, užívám si to naplno. koneckonců hudba úterního koncertu byla případná. dejte si ji taky.

jaro mi pokaždé voní po krvi.

kombinace živelných Napalmed a strojově studeného Merzbow ukazuje rozpětí a BBNU jsou příjemnými společníky na klidně strávený večer.

boule na hlavě, natažený stehenní sval a postupně se objevující modřiny však svědčí o tom, že v mym podání klidnej nebyl vůbec. přehrada se trhá v moment, kdy mi kdosi pálí cigaretou punčochu a když z archy odcházím, pavučinou prosvítají věci, které tam rozhodně nepatří.
aby přispěly k závěru, který oklikou a s energií násobenou léty a touhou vrací věci tam, kam patřit mají.
jak pevně doufám.

Napalmed@Archa

The Red Queen

Queen Bitch

www.carrieannbaade.com

selected works z lulu.com

a na konec co bylo:
2x chateau l’enfer rouge (respektive dnes už chapeau rouge, myslím)

a:

2x potkávám úplně jiný lidi, než je mi zvykem, ale s tím se počítá
2x si připadám jako dakota stařice, co jí leccos nejde pod nos, jelikož ho neustále vohrnuje
1x mě to začne bavit minutu předtím, než ten jedinej slušnej (pro jemnostpani) koncert skončí (12minutová show! - ale kdyby aspoň za to stála. vděčně jsem vzpomněla na Vilgoće)
1x mi to připadá pořád to samé (BBNU neberu v potaz)

takže?
zas to skončí tak, že polovina koncertů, na který v průběhu roku jdu, jsou moje vlastní?

ten den volna, který jsem si včera vzala, se mi lehce vymstívá - jak v rozjetý fabrice, když stojí jeden pás, ostatní hromadí bez ladu a skladu a tlačí se další.

práce neubylo, ale přesto se vyhazovalo -  a výslednej mentální a fyzickej stav kolegů nabíledni. kruhy pod očima, rýmy. štěkavý nálady se objevovat začínaj, i když zatím jen sporadicky…

a tak jsem ráda za svoje dělení života na pracovní a soukromej. na Palačáku cestou domů odhazuju myšlenky na work, abych si je tam zas ráno vyzvedla. a měla klidnej večer. bez toho, že ty samý tváře budu vídat 24/7.

chapeau rouge

20:30

link

cyklus postel-práce v oficu-práce doma-postel opět nastal. částečně dáno situací v oficu. a částečně mým strachem. z existence jedinýho příjmu, kterej kvůli svý osamocenosti mne snadno může činit až příliš závislou.

Vlkův logický kometář, cožpak se bojíš, že by sis jinou práci nenašla, chápu. ale nejsem schopná aplikovat. o práci se nebojím.

bojím se, že v moment, kdy hlavní příjem vypne, nezbyde nic, co by mi pokrylo základní provozní náklady. nájem, jídlo, telefon a internet, pojistný a sociálku.

je to tím, že mi tohle už jednou zachránilo kůži? že vím, s jakým minimem přežiju a proto ho chci mít jištěný? nebo si nechci přiznat, že jsem nenasytná? nebo je to tím, že si z dětství pamatuju, jaký to je, žít z ruky do pusy? že bosorodička zažila strach ze složenek a skrze ní ten pocit až nepříjemně dobře znám?

možná všechno. možná něco úplně jinýho.

a pikantní na tomhle všem je, že nevím, kolik si mám za svojí práci říct. jaká je hodnota mejch myšlenek, mejch nápadů. je to zadarmo, říkám jednomu svýmu klientovi. ale když tohle řeknu složence za telefon, to číslo se v nulu nezmění, dodávám.

a tak pluju mořem virtuálních čísel, jehož hustota se plynně mění v závislosti na čase a způsobu života.

kolem vánoc jsem si vymyslela, že letošní narozeniny, jako každý rok bezvěké, oslavím piknikem s přáteli. okamžitě mi vyskočil obraz nádherně holého pražského kopce, na kterém stával Děvín.

místo bradavice mám nad horním rtem pihu krásy, ze které mi rostou jemné chloupky o pár tónů tmavší než blonďaté chmýří všude kolem.

nejen přítel Vlk mi ta jména dává už dlouho.

tak nějak to ráno ohodnotil šedivý kocour má slova o tom, že k vánocům jsem si kromě jiného nadělila linux.

jestli tomu propadneš, tak nikdy nepochopíš, proč mají lidi windows, když můžou mít linux, dodal s úsměvem, co mu skládá tvář do varhánků.

měl pravdu. kontinuálně se víc a víc zamilovávám do ubuntu, který mi dělá pomyšlení.

a tak mám do třetice všeho. masox v oficu, linux doma na práci a windows kvůli cubase na druhém.

stačí si vybrat.

antipelago!