Wednesday, February 25, 2009
Saturday, February 14, 2009
na lehce existenciální notu
cyklus postel-práce v oficu-práce doma-postel opět nastal. částečně dáno situací v oficu. a částečně mým strachem. z existence jedinýho příjmu, kterej kvůli svý osamocenosti mne snadno může činit až příliš závislou.
Vlkův logický kometář, cožpak se bojíš, že by sis jinou práci nenašla, chápu. ale nejsem schopná aplikovat. o práci se nebojím.
bojím se, že v moment, kdy hlavní příjem vypne, nezbyde nic, co by mi pokrylo základní provozní náklady. nájem, jídlo, telefon a internet, pojistný a sociálku.
je to tím, že mi tohle už jednou zachránilo kůži? že vím, s jakým minimem přežiju a proto ho chci mít jištěný? nebo si nechci přiznat, že jsem nenasytná? nebo je to tím, že si z dětství pamatuju, jaký to je, žít z ruky do pusy? že bosorodička zažila strach ze složenek a skrze ní ten pocit až nepříjemně dobře znám?
možná všechno. možná něco úplně jinýho.
a pikantní na tomhle všem je, že nevím, kolik si mám za svojí práci říct. jaká je hodnota mejch myšlenek, mejch nápadů. je to zadarmo, říkám jednomu svýmu klientovi. ale když tohle řeknu složence za telefon, to číslo se v nulu nezmění, dodávám.
a tak pluju mořem virtuálních čísel, jehož hustota se plynně mění v závislosti na čase a způsobu života.
Tuesday, February 3, 2009
de flagrante delicto
Zářivá se poslední dobou usazuje na mých ramenou, balancuje i bez vytažených drápů. a tak s černou kočkou za krkem otevírám návštěvám, vařím si čaj, pracuju a posílám faktury.
kolem vánoc jsem si vymyslela, že letošní narozeniny, jako každý rok bezvěké, oslavím piknikem s přáteli. okamžitě mi vyskočil obraz nádherně holého pražského kopce, na kterém stával Děvín.
místo bradavice mám nad horním rtem pihu krásy, ze které mi rostou jemné chloupky o pár tónů tmavší než blonďaté chmýří všude kolem.
nejen přítel Vlk mi ta jména dává už dlouho.
