BitchOfSaints

mírně řečeno

nemám rád lidi kteří chrchlají do polévky
nemám rád lidi kteří pro nic za nic začnou mluvit
nebo se smát
nemám rád lidi kteří sliní stránky knih
pod záminkou že je obracejí
nemám rád lidi kteří se mne ptají
kde chci strávit večer
    nemám rád lidi

nemám rád lidi kteří bzdí
dokonce intelektuálně
nemám rád lidi kteří páchnou česnekem
vojenským řemením nebo sutanou
penězi zelím hovnem a ochotou
nemám rád lidi kteří se ohmatávají spatřivše ženy
nápadným způsobem
    nemám rád lidi

kteří si osobují usměrňovat můj život
můj čas mé chutě mé odchylky v jazyce
kteří se smějí při prvním zabreptání
vzešli z člověka ze světáka
shledali by špatnou nejmenší
z mých myšlenek
nemám rád lidi už jsem vám řekl že
    nemám rád lidi

protože jsou strašně hloupí a stupidní
protože snídají a obědvají v hodinách stanovených
jejich rodiči protože chodí do divadla do školy
na přehlídku čtrnáctého července
protože se žení jezdí na svatební cesty
vydávají zákonné děti
které budou zaregistrovány v tom a tom dni
stanou se vojáky kurvami se žlutou knížkou
úředníky
ustanovenými nad veřejnými záchodky nejrůznějšího druhu
protože když se skončilo znovu se začíná
protože ze všech slaboduchých pocitů
cit rodinný není jen
tím nejrozšířenějším ale tím
který nejvíc pobuřuje a líbám tě a poplácávám
a zrovna tak je to roztomilé s dětmi
darmo mluvit a pak
mluví tak duchaplně a dělají komedie
naučí se když je to třeba bajce komplimentu
protože jsou tu ty perníčky
když se mi hodí nedělat nic jako oni
mluví o tom a žasnou
protože na ně kašlu protože
krčím rameny nad boa jejich žen
obručemi jejich ratolestí
byty jejich panděr
protože já
nejsem v pořádku se starostou a vlastí
protože se netajím hrůzou kterou mi vnukají
protože
    nemám rád lidi

in: magnetická pole, praha 1967

víc info

necuchej si tak vlasy  přechází z toho zrak
je tu hned plno dělníků

necuchej si tak vlasy nebo ten který odjíždí na Sever
octne se zklamán na Jihu

nauč se raději své vlasy zaplést
aby se v nich drahokamy hezky vyjímaly.

andré breton - rené char - paul éluard
in: magnetická pole, praha 1967

v divadle Komedie.

doporučuji.

na konci brečím.
vzpomínka na dědečka, kterýho odsoudili za to, že prodával dráž než nakupoval, do vězení a k nuceným pracím. jeho, který byl vzdělaným mužem s dobrými styky. to Kainovo stigma ho srazilo na kolena víc než sebrání majetku a represe na rodině.
a po revoluci dochází absurdita svého vrcholu, kdy po systému jeho dcera žádá omluvu a nedostává se jí, neboť MNV, který jej odsoudil, neměl právo soudit a tak není možné se omluvit.

Josef K. páchá na jevišti pod dohledem sebevraždu.

kolik faset jazyka zvládám, tolik tváří mám.

rozdrbaná drzá holka
uhlazená kancelářská krysa
naslouchající kamarádka

živá voda, mrtvá voda

kolik tváří mám, n-1 vykukuje ven. diblíci, kteří mě svádějí k nehoráznému jednání, neslušným gestům a větám, které budí ohromení a pokašlávající ticho.

dle mého názoru je to navýsost potřebné.

i když následkem je krátkodobá nesnáz a nenaplnění okamžité touhy opustit společnost s chichotem, ztratit se ve vesmíru a vrátit se v jiné podobě.

darovala jsem si svobodu razantním okleštěním šatníku. o botníku se to samé říci nedá, po vytřídění již dlouho nenošených a nenositelných kousků se opět vracím na původní počet s úlovky nositelnými. i když cesta je to dlouhá, poslední dva roky mám problém si vybrat, neforemnost se střídá s nicotností a co mně se líbí, na nohou se brzo rozpadá.

což nevadí. protože se stoupajícími teplotami vše ztrácí na váze i tloušťce, zdi jsou prostupnější, večery delší, zvuky línější a život o iluzi snadnější.

opět v létě, tentokrát jinak. například nebylo potřeba tolik vodky. zato fernet se hodil.

ve 4, autem s klimatizací a aklimatizovaném na polské silnice.

cestou tam spíme v W., pro ukrácení. přecen jen 10 hodin cesty před koncertem není to pravé. ale stejně podivně působí čtyřkolka na dvoře squatu. falešný pankáči, komentuje to A. takoví, co než ze školy vlezou do fochu, si koupěj aparát a dělaj bordel po Evropě.
W. je taky šance potkat se s Něžným, se kterým pijeme, domlouváme, loučíme se.
a děláme bordel na dvorku.

ráno vyrážíme.

nedůvěřivě se díváme na holčičky ve voláncích. nepřekvapí, když na konci večera již nejsou k dohledání.
jeden z diváků nás obviňuje, že jsme mu z mozku uvařili asfalt. krčíme rameny. stačí že hrajeme, na interpretaci je jich víc než dost a s tím se špinit nemusíme.
místní jazzmani nás atakují kolem druhé ráno s nenávistným řevem improvizácija! škoda, že neměli odvahu přijít dřív než po několika panácích, to ještě aparát nebyl sbalený.

cestou zpátky míjíme procesí v národních barvách, auta s vlaječkami, pomalované děti a kupodivu i zábradli.

výlet do Polska bývá veskrze veselý.

když nestíhám psát, co všechno se děje.
protože se toho děje tolik, kolik toho chci napsat, že by se pak nedělo nebo bych už vůbec nespala.
takže si ty střípky nosím v hlavě. a zaseknu je do hlavy i těm, co si mě přečtou. odnesou si je jako dáreček, o kterým nevědí, že ho maj doma.
přesně jako v pohádkách.