BitchOfSaints

ty a tolerantní? uchechtla se S. v odpověď na mojí větu, že mám pocit, že čím jsem starší, tím míň jsem tolerantní.
tys tolerantní nebyla nikdy. moc dobře si pamatuju, jak ses v polovině debat zvedla a už se nevrátila, protože Tě to prostě přestalo bavit.

takže chápu, proč je tak málo lidí, který jsem schopná doopravdy ctít. (a počet lidí, který jsou schopný mě vystát.) popravdě mě ale děsí rychlost, kterou narůstá množství těch, od kterých nechci nic chtít. protože je mnohem větší než rychlost, kterou nabývá počet těch, po kterých se nestydím chtít - nestydím, protože se svojí žádostí ve svých očích nesnižuji a nevrhám si do nich špínu.

a ještě víc mě poděsí, když z té malé skupinky se odlomí do velkého kvanta. protože pak jsem odkázána na n-1. o tom, že jsem samostatná, silná a soběstačná můžu bejt přesvědčená, dokud nebudu potřebovat obejmout.

problém kvality v kvantitě je věčný stejně jako nesmrtelnost chrousta. pokud přistoupím na premisu, že kvantita je strategie zachování rodu, pak kvalita, podle Gaussovy křivky - pro konkrétní příklad, je nezbytně vzniklou nutností či možná ještě spíše aberací. jedním ze závěrů může být, že život je svou podstatou parazitický. stejně jako ornament parazituje na přímce. logickým vývodem tak docházím k sebevraždě, která by měla být ordinovaná intelektuálům jako lék na chandru. lehkonohá logika s elegancí stejnou jako pruská modř.
logická chyba spočívá v zapření pikantní chuti, který kvalita kvantitě dává.

lehkonoze s C. v mailech přebíháme od agitky na novou knihu Naomi Klein ke stavu ledničky. debata nad světovou politikou se mísí s úvahami nad dobou, kterou strávíme vařením a docházíme k závěru, že jsme na tom stejně, jako onen chlapík, který si za mnou na pás skládal maso v teskomarinádě, česnekovej dip a mražený brambory - viditelně notebookovou večeři. (co my ten večer měli? kotletu s čerstvým koriandrem, česnekem a červenou cibulkou pečenou na chardonnay s máslovou bramborou kaší.) ale otázka zůstává pro oboje stejná: kdo je na tom líp? a můžeme to my posoudit, byvše zainteresováni?

knih, který bych si chtěla přečíst je víc, než se mi dostává času a ani jednu nechci odložit. u postele mi leží Sandman a Huxleyho Ostrov, v tašce nosím a dočítám Hectora Saviniena de Cyrano de Bergerac, vedle počítače je hned několik svazků Hermanna Hesseho.

a z nové práce chodím s hlavou otevřenou a myslí plnou sil. volně dýchám a těším se.

Sofie. modelka a miláček se smyslem pro kýč


všichni ji chtějí, nikdo si však netroufá. zatím? a kam půjde?

the lady in the middle

šplh po kytce se změnil v střemhlavý pád ze 3 metrů.
za půl hodiny zkouší vymršťovací vlastnosti lopatky na smetí. Mangaboy zdatně sekunduje přískokem na rukojeť.

Mangaboy ležící

nejtmavěji zbarvená holčička, co nejrychleji začíná příst

změna blogovacího serveru mění energii blogu.

předchozí destinace byla jaksi snadněji dosažitelná, nejen dobou načítání stránek. a počitadlo přístupů se pohybovalo v číslech pětinásobných - nejsem si jistá, která čísla jsou reálná.
záleží na tom však?
čtenáře sčítat nehodlám, na to si vás příliš vážím, než abych bytosti převáděla na čárky v kódu.

jednou blogerem = blogerem navždy? nebo je na vině má “těžko kontrolovatelná forma introvertního exhibicionismu“? a proto nedokážu odmítnout nabídku jednoho baskytaristy na podivné duo?

v textech transformovaná minulost. ne náhodou se písmenka skládají z čar.

grupáč, kam se podíváš. začnou dvě, přidá se třetí a svedou i čtvrtou.
chlupatý klubko, ze kterýho sem tam vystřelí tlapka či se mihne ocásek.
zvuky zatím neidentifikovatelný, vřískání se mísí s pištěním a počátky mňoukání, kocourek inklinuje k mručení a bufání.

po starym bytě ani nevzdechnem, výměna břehu i čtvrti byla, zdá se, dobrým tahem.
a každodenní cesty tam a zpět neztrácejí nic ze svého dobrodružství.
nebo je to jinak a mý oči získaly další úhel pohledu.

čím dál tím míň chápu, proč se dělá rozdíl mezi tím, co je realitou a tím, o čem je mysl přesvědčená, že je realitou. a čím se rozdíl měří? obecným konsenzem, kde rozložení schopností ukazuje Gaussova křivka? zrakem, který nedosáhne dál než několik desítk kilometrů a blíže než pár milimetrů? nebo dokonce vlastním rozumem?

síla naší představivosti je zakrnělá a jediný způsob, jak se osvobodit, je snít. koncentrovaně snít. protože sny se plní a realitu vytváříme sami.

první vlna šoků, stresů a slabostí je za mnou. stejně jako deštivý dny, šedivá obloha a zavřený dveře do kostela.
svítí slunce a kočky se perou.

psaní jako tiskárna, co dokáže transformovat vzpomínky z hlavy, momenty života vyfocený pamětí.

něžně kyprá víla, ramena plná blonďatých vln, lehounký krok v korálkových botách.

pohled, který se noří příliš hluboko na společenské konvence, na pouhé míjení se ve dveřích tramvaje.

bez adresy jsou jen dvě mourovaté holčičky.
ráno si dělám snídani s koťaty proklatě vysoko u pasu. skřítci nic neváží, ale cpou se všude. bariéra schodů padne o víkendu, ne-li dříve. a budou nám skákat po hlavě.

se vyved.

nastoupit do nový práce na tenhle den mi připadá naprosto v pořádku. stejně to každodenní mrcasení se kolem virtuální částky, která každým dnem se mění dalšíma zcela virtuálníma a pro život poměrně nezásadníma položkama, je jeden velkej apríl. kterýho do konce ale dohlídnout se podaří jen málokomu a bavit se tím je výsadou nemnoha.

po prudce osmahlém kuřeti na sezamových semínkách, s tymiánem a čerstvě drceným pepřem, krátce dušeným v balsamicu, s pečenými brambory s česnekem na olivovém oleji, zapíjeným dvěmi lahvemi chilského červeného, pro chuť nejdříve cabernet následovaný merlotem, to vše zakončené banánem ponořeným v čokoládě a bailyes a s marockou kávou teď sedím u stolu, s výhledem na barevnou řeku a na stole ještě sklenice vína. společnost na večeři pozvaná odhaluje mnohem více chutí, barev a nálad, přeletělých let nemohu počítat.

měsíc, který začíná i končí dnem svatých, je tu.