konečně přináší jídlo. vypadá báječně. vůně se snoubí s harmonií na talíři. přináší slib labužnického zážitku, který je dopřán jen několika. a to víno … nepopsatelná rozkoš. první sousto a poznávají chuť many. druhé a ocitají se mezi bohy, v těsném sousedství ráje. a třetí slibuje překročení prahu k čisté orgasmické rozkoši.
jenže v moment, kdy se vidlička něžně sklání k jídlu pro sousto čtvrté, obsluha s nekompromisně milým úsměvem talíř odnáší. polekané tváře se za ní otáčí a vidí, jak jejich vstupenka do ráje je servírována té podivné skupince u vedlejšího stolu. než se stačí vzpamatovat, zmizí i víno a na stole přistane účet. s decentně sdělenou informací, že vůz je připraven.
připadají si jako ve snu. automaticky pokládají kreditky, obsluha je odnáší, vyřizuje krátký telefonát. ani nezaznamenají, že hovoří o jejich ulici. pevně, ale s citem je vedou přímo do otevřených dveří limuzíny.
po možná příliš dlouhé jízdě, kterou ale stále nejsou schopni plně vnímat, je čeká prázdný byt. bílá místa tam, kde visely obrazy vydobyté potem a slzami na newyorských burzách. orientální koberce, vlámské gobelíny, pařížský nábytek, český křišťál, čínské vázy - všechen přepych zmizel. zbyly jen holé zdi. mezi kterými se ráno probudí, s prochladlými a otlačenými zády od spaní na zemi. zvoní telefon. nemovitosti, akcie, rezervy. nic.
existuje jediné místo, kam mohou jít. je večer a oni, zanedbaní a lehce ošuntělí, jsou uváděni milou obsluhou ke stolu. vedle si dvě elegantně oblečené dámy a známý lev salónů právě objednávají.
jedním z nich je pro mě i to, že pro změnu oficu a tím střetu zájmů jsem na posledních pár tejdnů odsunuta ze skleňáku. do bytu, kde bydlíme teprve pár dní, ale už jsme se oba stačili zamilovat. k slepejšům, který sváděj bezzubý bitky ve stylu žužlej, na co dosáhneš a díky láskyplný a pozorný péči už tejden po porodu rozlepujou oči.
výpravy pro obyčejnej nákup se mění v dobrodružný výpravy. a po návratu trávím čas raději pozorováním dění na nábřeží, zjevení v hmotě zvaný Emauzy nebo zdánlivej klid vltavský hladiny (Jarko, zdravim Tě ze stejnýho břehu! .) … raději, než bych vybalovala krabice. a tak se oblíkání stejně jako nákupy mění v dobrodružný výpravy s výsledkem zhusta příjemně překvapivym.
a stejně jako tam, i tady chodím nahá.
tím je největší rváč z jedný podkrušnohorský vesnice, co mu zbývá jen kousek z rozsápanýho ucha a oči žlutě svítí jak kyselina. co kožich má bílomouratý, přesně jak jedno z koťat.
a matka je überkatze, punková holčička a dominantní čubka, s černou srstí a jantarovýma očima a nohama, který by leckterá modelka záviděla.
včera ráno na svět přišla limitovaná edice 4 kousků, která se už nikdy nebude opakovat.
jeden z nenarozenců je akční už teď. během chvilky se stačí otočit tam a zpátky, vykopnout a strčit do sourozence, až se pod černými chlupy rozleje vlnobití. Zářivá vstane a bitka rázem končí.
spousta lidí mi vytýká, že oběma holčičkám dávám šanci být matkami. vím i bez nich, že toulavejch koček je víc než dost a útulky jsou plný. ale já nemám právo jim tuhle zkušenost sebrat.
