BitchOfSaints

balím se doma. věci se přesouvají do krabic a zákonitě se selektuje nepotřebné. dle předpokladů toho moc není, protože věcí opravdu mnoho nemáme. výjimkou je snad jen naše bibliotéka, audiotéka a moje šatotéka. což dohromady dělá dobrou polovinu.

balím se v práci.

balí mě zvyšující se rychlostí a počet obdivovatelů vzrůstá rychlostí vtékající krve.

je jaro.

v žilách tekuté zlato, co rozechvívá jemnými vibracemi.

pár dní na horách, v blahodárném rytmu svah-jídlo-spánek, abych nabrala dech a pevně se chopila otěží.

při sklizni prozkoumávám horizonty. zda půda je k orbě dobrá a klima příznivé k růstu.

a něžná Pavučinka se zamilovala do mohutného Stříbrňáka.

aneb tak přejmenoval Národní galerie ERRATA Senát ČR spolu s Vojenským historickým ústavem a Národním muzeem Lédu s labutí na výstavě Albrecht z Valdštejna a jeho doba. shodly jsme se s bosorodičkou, že marketing je na týhle výstavě to nejpropracovanější.

ale komplex dívky s kachnou mě pronásleduje dál. chybí mi lehkost Lédy a není kam se schovat. pohlazení, která potřebuji, musím brát ze vzpomínek a doma mě čeká prázdnej byt. síla mi jde ze zad, táhnu temné proudy z kořenů a nejvíc ze všeho se potřebuju vyspat, pročistit se. naděje vkládám v dnešní volný večer.

sklízím vlastní setbu náročné ženy.

změnila se.
kromě nežně vydutého bříška víc hledá klíny, pohlazení a lidskou přítomnost. s Pavučinkou se pořád kočkujou, ale už to není ona, která provokuje.
spočítala jsem to na Velikonoce.
uvidíme :)

v divadle Archa >>>

Josef Fruček a Linda Kapetanea - RootlessRoot Company:
Sudden Showers of Silence

jedno z nejlepších tanečních představení, které jsem kdy viděla.

nepromarněte.

“Oba umělci se volně inspirovali příběhem posledního setkání Hektora a jeho ženy Andromaché z Homérova eposu Ilias. Intimní dialog dvou lidí, muže – hrdiny a jeho oddané ženy, kteří ztrácí jeden druhého vytváří rámec příběhu. Boj mezi mužem a ženou, láskou a smrtí Fruček a Kapetanea zasazují do současného kontextu. Osobitě reflektují válku a její dopady na nejmenší částice společnosti - rodinu.
Atmosféra boje je cítit i prostřednictvím hudby, kterou k představení vytvořil jeden z nejlepších bubeníků na světě Demetris Desyllas. Využil pouze kovových válečných nástrojů jako jsou bubny, gongy, činely, komba, xylofony z různých částí světa.”

zdroj

nový rok je tu pár týdnů či dní, záleží, jak se počítá. pro mne je období mezi koncem prosince a začátkem února bílou tmou, šumem, vakuem v času, nadbytečným prostorem, který se nepočítá, ale bez kterého by čas neplynul, neboť by neměl kam.

jen pár chvil a stalo se mnoho.

stěhujeme se.
s C. stvrzujeme svůj svazek.
zvažuju změnu práce. podstatně víc peněz, podstatně lepší atmosféra, podstatně jiní lidé.
veterána daruji dál, už s Líbeznou nemáme sil na jeho udržování.
já se překotnou rychlostí měním, dozrává, co dlouho se připravovalo. přichází nová fáze. těším se do neznáma, které se mi pozvolna ukazuje a voním k dálkám, které rozeznávám v jemném oparu.
a vášnivá tanečnice Zářivá je s 90% pravděpodobností těhotná.

“…vedli podivný přerývaný rozhovor, který blikal jako světlo majáku, náhle umlkal, když se blížila stranická uniforma nebo byla nablízku obrazovka, po několika minutách znovu ožíval uprostřed věty, najednou se přerušil, když se rozešli na dohodnutém místě, a téměř bez úvodu pokračoval následujícího dne. “
zdroj

propojené úrovně komunikace. kde jedna v jeden moment končí, o pár hodin později naváže jiná. hlas, e-mail, blog, oči, náznaky, vzkazy, doteky, vzpomínky.

a každá úroveň této multikomunikace nese vlastní kód a křížením vznikají nové odrůdy. košatý strom, který zároveň kvete, plodí, shazuje listí, spí. vyrůstá z nás a k nám se sklání a nabízí se i ostatním, kteří jsou schopni zachytit, napojit se, spatřit. ti, kteří odvážně natáhnou ruku, otevřou uši, přivoní a ochutnají.

je sítí záchrannou i houpací. místem, kam energie proudí, odkud prýští. kde duše sebe vidí. kde nahost jediným imperativem a hra jediným pravidem.

je to nějak svázané s barvou, řekla červená čarodějnice na návštěvě. mluvily jsme o Zářivé, černé hvězdě, tanečnici, která se proplétala mezi nohami, rukami, klíny, provázky. o tom, jak vášnivé bývají černé kočky.

Pavučinka seděla na pozorovatelně, jen občas sešla dolů nechat se pohladit, s ocáskem hrdě vztyčeným a zatočeným do háčku, s hláskem, co vzduchem se táhne jak vlákno babího léta a kožíškem žíhaným jako bohaté ozdoby byzantských princezen.

a když se někdy shodnou, pak se mi zdá o rozzuřených nosorožcích, ráno uklízím celý byt, abych si v práci, v časopise letmo pohozeném u mého stolu přečetla, že nosorožci, protože špatně vidí, značkují si teriorium.

druhý den ráno mě mazlením probouzí, sladké čumáčky pod bradou a hebké kožíšky na nahé kůži, studené tlapičky všude kolem a vousky lechtají v nose.

nosila jsem v duši dva dny jako hluboký smutek. třetí den proměnila, neboť nepomáhal ani mně, ani tomu, kdo se mi svěřil.

kolikátý muž už a já ho zvedám ze zoufalství, nikoli však do klína, ale k němu samému. vracím ho tam, kam touží jít. a pak vidím jen jeho záda.

ti, kteří se vrací, mi jako dar nesou vůně cest a cizí doteky, příběhy skryté v pohledech a gestech, které se dotýkají mé duše. ti si berou mou lásku, klidnou jako přístav, pro který čas nic neznamená a místa je tolik, kolik připlouvajících lodí.

ale přístav může mít jen jednoho vládce. bez ohledu na kapitány, toulající se v ulicích.

Psaní z nás dělá vlky samotáře. Dospějeme k divošství před životem. Vždycky ho rozpoznáme, je to divošství hvozdů, staré jako čas. Plachost, která se bojí všeho, zřetelná a neoddělitelná od života samého. Jsme urputní. Bez síly těla nemůžeme psát. Musíme být silnější nad sebe sama, abychom mohli přistoupit k psaní, musíme být silnější než to, co píšeme. Je to podivná věc, ano.

Psaní sahá velmi daleko… Dokud s ním neskoncujeme. Někdy se nedá vydržet. Všechno náhle získává smysl ve vztahu k napsanému, je to k zešílení. Nepoznáváte lidi, které znáte a máte pocit, jakobyste čekali na ty, které neznáte.

Psát taky znamená nemluvit. Psát znamená mlčet.

Otevřená kniha je taky noc.

Myslím, ano, všeobecně vyčítám knihám, že nejsou svobodné. Pozná se to podle toho, jak jsou napsané: jsou vyrobené, uspořádané, podle pravidel, řeklo by se vyhovující. Učesané korekcí, kterou spisovatel páchá sám na sobě. Stává se tak vlastním policajtem. Mám na mysli, že hledá vhodný tvar, tedy nejběžnější formu, zcela jasnou a zcela neškodnou. Stále existují mrtvé generace, které píší úzkoprsé knihy. dokonce i mladí: líbivé knihy, kterým schází přesah, noc. Ticho. Jinak řečeno: skutečný autor. Denní knihy, kratochvilné, na cestu. Ale ne knihy, které vrůstají do myšlení a vypovídají o černém smutku celého života, místu společném jakékoli myšlence.

Nevím, co je kniha. Nikdo to neví. Ale víme, kdy kniha je. A víme, kdy není nic, tak jako víme, že jsme, že ještě nejsme mrtví.

Psát.

Nemůžu.

Je třeba říct: nemůžeme.

A píšeme.

Nosíme v sobě neznámé: psát znamená dosáhnout neznámého. Buď tohle nebo nic.

Můžeme mluvit o chorobě psaní.

[...]

Kdybychom věděli něco o tom, co napíšeme, kdybychom věděli, než začneme psát, nikdy bychom nepsali. Nestálo by to za to.

[...]

Psaní přichází jako vítr, je nahé, je to inkoust, je to psaní, a pomíjí jako nic jiného v životě, jako nic jiného, kromě života.

——

Marguerite Durasová, Psát, Arbor vitae, Praha 2002
přeložila Anna Kareninová

například zde

v pravidelných intervalech mám plný zuby panoptika, jehož jsem součástí z důvodu placení účtů. odejít z téhle firmy a nevzít ani to lano (kolikáté už?) z jiné.

chci klid, prachy až na druhym místě. proto se jinam nehrnu, promýšlím a pro uklidnění snovám jiné plány.

za hezkého počasí a zvláště o sobotách a nedělích postavit stánek na náplavce a prodávat drobky, pytlík za deset korun. každý kilometr jeden stánek, na obou stranách. pochozí prodejci na mostech. a v deštivé dny malovat trika, šít polštářky do kočičích bedýnek na míru a na přání.

protože vím, že se uživím. má volba je svobodná, svý tituly si na vizitky nedávám. a dříví umím štípat stejně dobře jako slova do vět.