přihořívá
dohořívá.
prasklá nádoba.
mrak bez vody.
noci bez spánku.
konec je útěchou, začátek za horizontem.
kroky těžknou.
dohořívá.
prasklá nádoba.
mrak bez vody.
noci bez spánku.
konec je útěchou, začátek za horizontem.
kroky těžknou.
vracím se s vlnami, které kopírují křivky mých strastí.
kdy jindy psát, než když nutné je se vypsat? vyprázdnit? vyčistit?
a tak ženu vody proudem. jsem stěnami i přívalem, skrytá i zjevující. minulost jest vyplavována do světla vědomí, šrámy krvácí jen proto, aby se zhojily. světlo čistí, ale tma ukrývá zrození a nové může růst jen v přítmí.
je černá špína a bílá čistá?
záleží, na jakou stranu vám padne zrak jako první. já dívám se z obou.
kruhy se protočily, otevřely se nové cesty.
někde končím, jinde začínám.
kde chtít a muset znamená jedno a to samé. kde není tyrana ani otroků.
po dlouhé odmlce začínám žít. vracím se tam, kde jsem doma.
http://www.youtube.com/watch?v=xRqI5R6L7ow
Waters of March
A stick, a stone,
It’s the end of the road,
It’s the rest of a stump,
It’s a little alone
It’s a sliver of glass,
It is life, it’s the sun,
It is night, it is death,
It’s a trap, it’s a gun
The oak when it blooms,
A fox in the brush,
A knot in the wood,
The song of a thrush
The wood of the wind,
A cliff, a fall,
A scratch, a lump,
It is nothing at all
It’s the wind blowing free,
It’s the end of the slope,
It’s a beam, it’s a void,
It’s a hunch, it’s a hope
And the river bank talks
of the waters of March,
It’s the end of the strain,
The joy in your heart
The foot, the ground,
The flesh and the bone,
The beat of the road,
A slingshot’s stone
A fish, a flash,
A silvery glow,
A fight, a bet,
The range of a bow
The bed of the well,
The end of the line,
The dismay in the face,
It’s a loss, it’s a find
A spear, a spike,
A point, a nail,
A drip, a drop,
The end of the tale
A truckload of bricks
in the soft morning light,
The shot of a gun
in the dead of the night
A mile, a must,
A thrust, a bump,
It’s a girl, it’s a rhyme,
It’s a cold, it’s the mumps
The plan of the house,
The body in bed,
And the car that got stuck,
It’s the mud, it’s the mud
Afloat, adrift,
A flight, a wing,
A hawk, a quail,
The promise of spring
And the riverbank talks
of the waters of March,
It’s the promise of life
It’s the joy in your heart
A stick, a stone,
It’s the end of the road
It’s the rest of a stump,
It’s a little alone
A snake, a stick,
It is John, it is Joe,
It’s a thorn in your hand
and a cut in your toe
A point, a grain,
A bee, a bite,
A blink, a buzzard,
A sudden stroke of night
A pin, a needle,
A sting, a pain,
A snail, a riddle,
A wasp, a stain
A pass in the mountains,
A horse and a mule,
In the distance the shelves
rode three shadows of blue
And the riverbank talks
of the waters of March,
It’s the promise of life
in your heart, in your heart
A stick, a stone,
The end of the road,
The rest of a stump,
A lonesome road
A sliver of glass,
A life, the sun,
A knife, a death,
The end of the run
And the riverbank talks
of the waters of March,
It’s the end of all strain,
It’s the joy in your heart.
chápu je.
dorostly mi vlasy a podařilo se mi vyspat se. tudíž si obličej nemusím osedlávat brýlemi, ale čočky se do široce rozevřených očí přece jen lehčeji vkládají. pak je škoda toho nevyužít, takže tahám ze šuplíku různý tyčinky a přetírám si s nima vybraný partie ksichtu.
v jiný dny si zas užívám svobody sahat si po těle, aniž bych si musela hlídat stíny.
a tak se v zrcadle pozoruju. čím jsem starší, tím jsem ostřejší. místo aby mě čas a okolnosti tupily do hladka, brousím se v tenké ostří. cítím to v duši, konám tak i mluvím, a tělo věkem šlachovatí a vystupují kosti, které před deseti lety i pod mínus deseti kily byly skryté.
a baví mě to čím dál víc.
zpátky v životě.
žiju a raduju se.
ale přesto.
jako kdyby se vše dělo v nadreálnu. jako by pod skutečností byl jemný závoj, který strukturuje vše, co vnímám. v jeho záhybech se skrývají cesty plné dobrodružství.
dívám se a vidím.
pokolikáté se mi znovu narodily oči.
kolik démonů jsem přesvědčila ke službě.
s napjatými plachtami na moři, přístav zmizel za obzorem. hvězdy mi svítí na cestu.
doma jsem tam, kde jsem.
stíny jsou jen hrou světla.
pot, slzy a krev.
tak by se dala vyjádřit ve zkratce čas od posledního spotu.
teď kotvím v zátoce, na pár dní, než opět napnu plachty a vydám se na bouřlivé moře.
protože rezervoár sil se zvětšuje jejich napínáním.
týden od týdne jsem jiná, jako by měsíc byl rokem. změna času přeřazuje na vyšší rychlostní stupeň. spoustě lidem se kolečka lámou. jiní drží krok. a málokteří jsou těmi, kdo jsou pevní a vidí.
práci už neřeším a zmrdy si dávám po svém tichém způsobu.
a v prostojích se snažím rozplést klubko konspiračních teorií, mimozemšťanů, nwo, mužů na měsíci, vakcinací a všech dalších šílených teorií. pravda rozhodně neleží v oficiálních zprávách a absurdita je manifestací boha.
alespoň mi nezakrní mozek.
a mezitím si dávám bacha, abych v léčebně neskončila.
stejně jako Ronja Rövardotter; nemá smysl učit se nespadnout do rokle jinde než na okraji rokle.
v kapsách se mi svírají dlaně do pěstí.
a tak:
samota.
kočky.
klid.
rámy a plátna.
knihy.
deník.
dr. sample, kabely a mikrofony.
cirkulárka.
sekačka na trávu.
ptáci ve větvích.
srny na zahradě.
muži v ženách.
nebo naopak stárnu, protože si odmítám připustit chyby?
dívám se na sebe, Lehkoženu a Renesanční krásku v baru. mateme tělem nebo mateme už jen sebe? rozdíl mezi náma a těma, kterým je o desítku až patnáctku míň začíná bejt vidět, a žádnou z nás to netrápí. většinou. většinou nás to baví.
tak, jak bysme si to před desítkou nebo patnáctkou let nedaly.
90 let starý.
karabach tehdy z Ázerbajdžánu, resp. Kavkazské Albánie.
hebký, hustý. ručně vázaný.
karabach/karabag znamená černá zahrada. typickým prvkem koberců z oblasti je podklad v černé nebo tmavohnědé barvě.
jen několik málo děr. a překvapivě čistý.
viditelně nejsem sama, kdo se zamiloval.